O smrti manželky vládce Slovanů

5. února 2014 v 20:54 | Stará pověst moravská |  Odkaz slovanských předků

Jak bylo tenkrát zvykem, oženil se Sámo, vládce Slovanů, mnohokrát. Tolikrát, kolik bylo náčelníků a jejich dcer, které chtěly vstoupit do jeho domu. Neodmítl žádnou a od každé měl několik synů. Neodmítl Sámo, vládce Slovanů, ani poselstvo poražených Avarů, kteří mu přišli nabídnout dceru svého chána na utvrzení míru.

"Přijímám vaši princeznu mezi své manželky. Svatba se bude slavit v den, kdy ženci sesbírají poslední klas… a přijímám i výzvu vaší statečné princezny, která se chce dostavit do mého domu bez průvodu vojáků. Bude vítána ona i její dvě služebné." Potom vstal Sámo z trůnu vládce a pokynul avarským poslům. Slušelo se, aby se s nimi odebral do hodovní síně, a aby mírové poselství bylo oslaveno bohatou hostinou.

Ve stanech Avarů se zatím princezna Ankara chystala na cestu. Sto nejkrásnějších arabských koní museli štolbové před ni předvést. Aby vybrala tři z nich. Toho nejdivočejšího pro sebe a dva mírnější pro svůj doprovod, který tvořily dvě nejvěrnější služebné. "Sedlo ať mi udělá nejslavnější sedlář Dzigiti. A ať zlatem na něm nešetří. A pošlete i nejpilnější švadleny, ať mi ušijí výbavu."

A také šperky princezna Ankara vybírala. Otec jí dovolil projít pokladnicí a z uloupených šperků si vybrat nejhezčí čelenky ze smaragdů a rubínů, šňůry ze vzácných růžových perel a náramky tak těžké zlatem, že je zápěstí rukou stěží unesly. Velkou výbavu si princezna Ankara nevezla. Ale zato to bylo to nejdražší a nejkrásnější.

Všichni válečníci museli nastoupit před stanem krále s typickou avarskou špičkou, aby se rozloučili s princeznou Ankarou a jejím malým průvodem. Protože princezna se druhý den ráno měla vydat na dalekou, předalekou cestu, aby se stala manželkou Sámy, vládce Slovanů. A aby tak zavládl mír krajinou, kde se tolik let bojovalo a loupilo.

Válečníci potom princeznu ještě den cesty vyprovázeli. Dokud je neposlala Ankara zpět. Smutno bylo Avarům, kteří si dceru svého krále zamilovali pro její divoké kousky na neosedlaných arabských koních. Princezna seděla v sedle dřív, než se naučila chodit. A byla nejlepším jezdcem v táboře.

"Kdo ví, jestli se s ní ještě setkáme?" zachvělo se srdce mnohých bojovníků zlou předtuchou. A očima doprovázeli malý průvod, dokud nezmizel za obzorem.

Princezna Ankara cestovala celou Panonií a mnoho očí ji sledovalo. Vládce Slovanů sice nevyslal průvod vojáků, aby ji chránil, ale šňůra poslů mu každý den nosila zprávy, jak si statečná princezna Ankara vede. A tak Sámo splnil slib a současně princeznu ochraňoval. Těšil se na ni. Protože poslové mu přinášeli zprávy o jejích veselých souscích i o jejím dobrém srdci.
Na panenské pustě vyhrála závod s vychloubačným náčelníkem Rómů. Zachránila chlapce, který spadl do divokého proudu řeky Donau. A na hradě Buda uvařila tak dobrý guláš, že se všem až za ušima hýbalo.

"Zdá se, že má princezna Ankara dobré srdce," řekl Sámovi jeho nejstarší rádce.

"Zdá se, že umí usadit každou prázdnou hubu,"řekl vojevůdce, který s vládcem Slovanů prodělal všechny bitvy, a který mu věrně sloužil už drahnou dobu.

"Zdá se, že je to manželka, kterou tady potřebujeme," uzavřel Sámo všechny dohady.

Kdyby Sámo, vládce Slovanů, nechal mluvit věštce nebo keltské druidy místo přátel, tak mohlo všechno dopadnout jinak. Ale zprávy poslů byly tak příznivé, že tomu Sámo podlehl. Nechal se ukolébat veselými kousky princezny Ankary a jen čekal, až princezna dorazí do jeho domu.

"Zítra bude princezna nocovat v sídle Černomůry. Na kopci Via Venus," sdělil Sámovi poslední posel. Ach, kdyby tak někdo tušil, že je to poslední posel.

Černomůra neměl dobrou pověst. Prý se v noci na jeho sídlo sjížděli mágové, aby tam čarovali a obcovali s temnými silami. A prý se občas v koutech povalovaly lidské lebky. Ale jinak nikdo nic nevěděl, jen se toho místa každý bál.

"Jsem princezna Ankara. Manželka tvého vládce. Dnes u tebe přenocuji," zaplašila princezna v srdcích svých služebných divné tušení. "Buď požehnána, princezno," uklonil se Černomůra. A dál si Černomůra princezny a jejích služebných nevšímal. Až večer… Černomůra vstoupil do sely princezny, aby jí sdělil, že jídlo je už na stole. Princezna si právě zkoušela své svatební šperky.

Černomůrovi zablýsklo v očích. A jakoby ho zlá síla ke šperkům přitahovala. "Nezvala jsem tě," prorazila mrazivé ticho princezna Ankara. Tvářila se statečně, ale poprvé v životě pocítila strach. "Jídlo je na stole," řekl rychle Černomůra a odešel. Služebné se přitáhly k nohám princezny. Všech se zmocnilo zlé tušení.

"Poprosíme naše bohy, aby nás ochraňovali. A hned zítra ještě před rozbřeskem se vydáme na další cestu," snažila se princezna zaplašit nebezpečí. Protože ji učili, že nebezpečí hrozí jen těm, kteří se bojí. Po večeři sice všechny tři hned usnuly, ale byl to neklidný spánek. Ve snu je něco temného pronásledovalo a ony před tím marně prchaly.

V tajné jeskyni ve skále se zatím konalo shromáždění černých mágů. Jen Černomůra chyběl. Stál vysoko na skále a nemohl z mysli vypudit myšlenky na zlato a drahé kameny, které viděl u princezny. "Na co myslíš?" objevil se vedle něj jeden z mágů.

"Nějaká Avarka a tolik zlata," uklouzlo Černomůrovi. Černý mág se na něj ostře zadíval. "Ve tvých očích vidím zlato. Dej si pozor, ať tě neovládne. Neposkvrňuj své ruce krví nevinných panen."

A potom oči Černomůra zavadily o koně princezny Ankary. "Proč jsi se o koně hostů řádně nepostaral?" vyštěkl na štolbu. "Nařídila to princezna Ankara. Chce na cestu vyrazit ještě před svítáním."

"Tak ona chce utéct," blesklo myslí Černomůra. A touha po zlatě se zmocnila jeho srdce. Nešel na shromáždění mágů a začal na skále rozčileně přecházet sem a tam. A zlato se zmocnilo všech jeho myšlenek, až se rozhodl. "To zlato musí být moje."

Opatrně se vkradl k princezně Ankaře. Chtěl jen ukrást skříňku se šperky. Ale jedna ze služebných se probudila a strachy zakřičela. Černomůra ji chtěl uškrcením umlčet. Ale to už se probudila druhá služebná. Tu také uškrtil.

"Co tady děláš?" postavila se mu do cesty princezna Ankara. "Zlato, zlato," začal supět pološílený Černomůra. A vrhl se na princeznu Ankaru, aby ji také uškrtil. Stalo se.

Potom si skříňku se šperky odnesl. A dlouho a dlouho se těšil pohledem na zlato. Dokud si nevzpomněl, že nesmyl stopy svého zločinu. Vrátil se do sely princezny a mrtvá těla odtáhl ke skále a shodil je dolů. "S tebou se něco stalo. Máš na rukou krev," objevil se před ním černý mág.

"Zmiz," zasyčel Černomůra a začal si krev z rukou stírat. Ale krev ne a ne umýt. Pološílený hrůzou vyběhl na skálu. A před jeho očima vyrostly tři skály a jakoby se na něj vyčítavě dívaly.
Černý mág zatím přivedl své druhy. " Já jsem tě před tím zlatem varoval." "Vládce Sámo pomstí smrt své nevěsty." "Jděte pryč… zlato…. zlato…." ječel Černomůra, který již zešílel docela. Až nevydržel nápor svědomí a skočil ze skály, ze které předtím shodil mrtvá těla princezny a jejích družek.

Černí mágové zatím připravili vše nutné, aby sdělili Sámovi, vládci Slovanů, smutnou zprávu. Tělo princezny Ankary a jejích služebných zabalili do drahocenného hedvábí a uložili je na smutečně ozdobený vůz. Na jiný vůz položili tělo vraha zabaleného do nejhrubšího sukna.

"Tělo vraha pohoďte supům," přikázal Sámo, když smutný průvod dorazil na jeho dvůr. A potom dovolil černým mágům, aby vykonali smuteční obřady. A ještě rozhodl Sámo, vládce Slovanů: "Každý rok budou mí poddaní nosit ke třem skalám princezny Ankary květiny. A budou jim obětovat po tři dny … a sídlo Černomůra rozmetejte po celém kraji. Ať každý ví, že svou duší propadl temným silám. A ať v ta místa nikdo nechodí." Stalo se!

Život princezně Ankaře však nikdo vrátit nemohl. Jen tři skály na věky věkův připomínají smutný konec jedné královské princezny.



Pramen: Páleníček, J. Staré pověsti moravské. Brno : Cyrilometodějský dům, 1999.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama